Články a aktuality

Hraběnka z Podskalí V. - Dnes o praktikovi z Podskalí aneb Vzpomínka na doktora Vaňka

Když jste vstoupili do jeho ordinace, nikdy se nestalo, že by v popelníku na stole nehořela cigareta. Nikdy se zbytečně nevyptával, jen se tak trochu na pacienta podíval a hned bylo jasno, co dotyčného trápí. Nikdy se neopomněl zeptat na maminku i na babičku, jak se jim daří. Mluvím o doktoru Janu Vaňkovi, praktickém lékaři z Podskalí, u kterého se vystřídaly čtyři generace Podskaláků.

Přitom, že se stane praktickým a rodinným lékařem, rozhodla událost, o které se dozvěděl až o mnoho let později. Na studia medicíny nastoupil krátce po válce. Nejprve působil jako lékař v Jižních Čechách, odkud pocházel, ale v půlce padesátých let nastoupil do Vojenského leteckého ústavu, kde se začal profilovat jako soudní patolog v hodnosti kapitána. Podílel se na vyšetřování leteckých nehod a dokonce spolupracoval na výzkumech spojených s prvními lety do vesmíru. Tým zdejších lékařů totiž studoval problémy stavu beztíže pro první let Jurije Gagarina. Už tehdy se projevovala jeho osobitá nátura, když odmítal salutovat, namísto toho vždy smekal důstojnickou čepici a říkal jen dobrý den. Pak přišel nečekaný zlom, když si jej do kanceláře zavolal velitel a tehdy pro něj zcela nepochopitelně se ho zeptal, zda ví, kde je Mnichov. Tím jeho slibně rozjetá kariéra vědce - patologa ze dne na den skončila. Po kratším působení v Mělníku nastoupil na uvolněné místo praktického lékaře v Podskalí, nejprve přímo v Podskalské ulici, později pak na Vyšehradské. Jako věřící katolík konec slibně rozjeté kariéry přijal s pokorou a úlohu praktického lékaře jako své poslání. Teprve až v polovině šedesátých let se dozvěděl, o co tehdy s „Mnichovem“ šlo. Díky politickému uvolnění do Prahy přijel bratranec jeho ženy Nevy (taktéž lékařky), od něhož se dozvěděli, že další z Jugoslávských bratranců tehdy emigroval do Západního Německa a začal pracovat pro Hlas Ameriky, což samozřejmě nemohlo ujít pozornosti Státní bezpečnosti. I když to bylo paradoxní, protože se s tímto člověkem Vaňkova rodina nikdy nesetkala. Ale taková byla tehdy doba, stačilo jen podezření. Doktor Vaněk bydlel po celé své „Podskalské“ působení na Karlově náměstí. V jeho bytě se potkávali všichni, co v Podskalí něco znamenali, ať to byl herec Vladimír Ráž, režisér animovaného filmu Břetislav Pojar, herečka Alena Vránová či filmový historik Myrtil Frída. Na začátku osmdesátých let se mu dostalo jisté profesní satisfakce, když byl zvolen prvním prezidentem Společnosti všeobecného lékařství Jana Evangelisty Purkyně. V Podskalí ordinoval až prakticky do své smrti v roce 2003. Dnes už se s hořící cigaretou v ordinaci praktického lékaře nesetkáme, doba se změnila. A bohužel lékaři starého typu – jakým byl doktor Vaněk – už také nejsou. Takoví, kteří osobně znali celé generace svých pacientů a v podstatě fungovali jako rodinní lékaři.

Jiří Š. Cieslar - Noviny Prahy 2 - duben 2017

--------------------------------------------------

Hraběnka z Podskalí IV. - Dnes o Stolpersteine aneb Vzpomínka na Gideona Kleina

Kameny, o něž se má zakopnout (německy Stolpersteine) jsou projektem německého umělce Guntera Demniga připomínající oběti holokaustu a nacismu. Jde o mosazné destičky se jménem a základnímu údaji vsazované do chodníku před vchodem do posledního bydliště obětí nacistického režimu. O dvě takové kostky můžeme „zakopnout“ před domem na Rašínově nábřeží 66 u Palackého náměstí. Připomínají nadaného hudebního skladatele a pianistu Gideona Kleina a jeho matku Ilonu, jejichž životy vyhasly v koncentračních táborech v Polsku před sklonkem II. světové války.

Gideon Kleina (nar. 1919 v Přerově) s Prahou 2 a Podskalím spojoval byt jeho sestry, také nadané hudebnice Elišky, nacházející se na Rašínově nábřeží, ke které se Gideon již v polovině 30. let přistěhoval, a jenž se na krátkou dobu po okupaci nacistickým Německem stal centrem uměleckých aktivit jejich přátel. Scházeli se zde mladí židovští intelektuálové a hudebníci a pořádali přednášky a domácí koncerty. Jeho sestra Eliška, která jako jediná z rodiny přežila a celý život pečovala o odkaz svého bratra, vzpomínala, jak pro ně bylo důležité pokračovat v kulturním životě a skrze něj si udržovat naději, že ne vše již bylo ztraceno. Druhým pojítkem Gideona Kleina s Podskalím pak bylo přátelství s filmovým historikem Myrtilem Frídou (o němž jsme psali v druhém díle Hraběnky). Seznámili se jako žáci Jiráskovo gymnázia (dnes ZŠ v Resslově ulici) a stali se nerozlučnými přáteli. Když před několika lety Galerie Roberta Gutmanna v Praze pořádala o Kleinovi výstavu, byly zde vystaveny i jeho předválečné dopisy, kde zmiňuje Myrtilovu maminku Ninu a různé žertovné eskapády, které jí společně s Myrtilem prováděli. Sám Myrtil Frída kdykoli došlo na zmínku o Gideonovi, zmlkl a odmítal se o něm bavit, neboť se ztrátou přítele z jinošských let se nikdy nevyrovnal. Gideon Klein byl povolán do transportu do Terezína již v prosinci 1941 (jednalo se o druhý větší transport určený na vybudování ghetta) a brzy v ghettu dostal na starost Domov pro starší chlapce, kde se věnoval jejich vzdělávání. Zde se znovu shledal s hudebníkem Rafaela Schächterem, jednou z hlavních postav hudebního života v Terezíně, který Kleina vyzval k napsání prvních skladeb pro jeho ženský pěvecký sbor. Na konci roku 1942 situace v Terezíně doznala jistého uvolnění, neboť české četnictvo začalo střežit jen vstupy do ghetta (samotné ghetto pak střežil Židovská policie) a jeho obyvatelé se mohli začít v jeho rámci volněji pohybovat. Zároveň s přibývajícími transporty se do ghetta začalo dostávat i více do té doby nedostatkových hudebních nástrojů. Kulturní život v Terezíně se tak mohl v daných podmínkách začít trochu rozvíjet. Klein začal cvičit na klavír, komponovat hudbu a příležitostně i koncertovat. Konec Kleinových hudebních aktivit v Terezíně znamenala deportace do Osvětimi v říjnu 1944 a pak dále do pracovního tábora Furstengrube. Kvůli přibližující se Rudé armádě byl tábor v lednu 1945 evakuován. Sám Gideon dle svědectví vězňů, kteří přežili pochod smrti z tohoto tábora, již nebyl schopen pěší cestu absolvovat a byl ponechán v táboře, kde byl se zbylými nemocnými a vyčerpanými vězni 27. ledna 1945 zastřelen navrátivšími se jednotkami SS. Stalo se tak jeden den před samotným osvobozením Osvětimi (!). Vedle již zmíněného Rafaela Schächtera, Hanse Krásy, Viktora Ullmana či Karla Reinera, se Gideon Klein stal jednou z nejaktivnějších a nejplodnějších osobností terezínské hudby, a to i přesto, že většina jeho tvorby se nedochovala. Až při procházce po Rašínově nábřeží u Palackého náměstí zakopnete o dvě mosazné destičky, vzpomeňte tuto mimořádnou postavu, neboť prosba, aby nebyl zapomenut, byla formulována v jeho posledním dochovaném dopise z tábora Furstengrube.

Jiří Š. Cieslar - Noviny Prahy 2 - únor 2017

--------------------------------------------------

Hraběnka z Podskalí III. - Dnes o Medvědech od Kolína

Možná už jen nejmladší generace dětí odkojených americkou a japonskou animovanou tvorbou neznají příběhy o dvou vypečených medvědech od Kolína Pojďte pane, budeme si hrát, výtvarníka a režiséra animovaného filmu Břetislava Pojara. Dalšího muže českého filmu z Podskalské ulice, od konce II. světové války souseda a přítele filmového historika Myrtila Frídy, kterého jsme si představili v minulém díle.

Břetislav Pojar se řemeslu animovaného filmu učil u nestora české animace Jiřího Trnky. Studium architektury brzy vzalo za své, když mu Trnka nabídl místo v rámci studia Bratři v Triku. Následně Pojar s Trnkou odešel do vznikajícího Loutkového studia, kde se poprvé začal výraznou měrou podílet na větších projektech. Jiří Trnka tehdy každý pátek organizoval tzv. válení, což byly filmové projekce a diskuse s takovými osobnostmi jako byli Jan Werich, František Tichý nebo Adolf Hoffmeister. Filmy na toto „válení“ zajišťoval právě filmový historik Frída a promítaly se zde snímky, které byly pro obyčejného diváka v té době zcela nepřístupné. Prvním výrazným úspěchem autorské dvojice Trnka-Pojar byl loutkový film Perníková chaloupka (1951) na motivy klasické pohádky. Do celosvětového povědomí se pak oba pánové dostali na konci 50. let politickým snímkem Bombománie zdůrazňujícím důležitost pacifismu. Filmů věnujících se politickým tématům natočil hned několik, například na zakázku pro Spojené národy (Bum a Kdyby) o neúnosnosti míry světového zbrojení. Jak sám Pojar v rozhovoru s autorem článku s úsměvem vzpomínal, cenzura na tomto projektu byla paradoxně ještě větší než v Československu, neboť se musel vyvarovat toho, aby neurazil některý z národů, jenž v rámci OSN tehdy fungoval. Důležitým milníkem v Pojarově animované tvorbě byla spolupráce s výtvarníkem Miroslavem Štěpánkem, neboť začíná jeho zájem o tvorbu pro děti. Ať už šlo o kočičí triptych Malování pro kočku, Kočičí slova a Kočičí školka (vše 1960), tak především veleúspěšný seriál Pojďte pane, budeme si hrát o dvou nezbedných medvědech od Kolína, kteří si znovu a znovu chtějí hrát a sami se tak proměňují barevnými nápady fantazie. Legendárním se stal i hlas Rudolfa Deyla, který jednotlivé díly namlouval (později jej pak nahradil František Filipovský). Z polistopadové produkce zmiňme jen jeden snímek, Motýlí čas (1990) z česko-kanadské produkce. A jako mnoho uměleckých děl vzniklých, nebo uvedených krátce po sametové revoluci trochu zapadl, a je to škoda. Jedná se o jeden z nejsilnějších Pojarových filmů, kombinujících hranou a animovanou složku. Filmografie Břetislava Pojara čítá množství děl, jak těch vzniklých doma, tak během jeho působení v Kanadě, ale nesmrtelným se stal právě díky medvědům od Kolína. Jsou umělci, kteří se s takovou slávou jednoho díla na úkor ostatních těžko vyrovnávali. Ale Pojar to vždy bral s pokorou. „Musím být rád, že něco, co jsem vytvořil, mělo a má takový dopad a stalo se něčím pro českého diváka tak samozřejmým jako máloco. A fakt, že to už trvá skoro čtvrtou generaci, je malý zázrak“, vzpomínal během jednoho letního večera roku 2007 v Podskalí pod svými okny sám autor, který svou tvorbu pro děti charakterizoval jako ledovec: z něho je vidět sotva jedna desetina a dalších devět je pod ledem. Ale kdo chce, ten ho vidí. Jako profesor FAMU a vedoucí katedry animované tvorby působil až téměř do posledních dní svého života. Čestný občan Prahy 2 (od roku 2007) zemřel 12. října 2012 krátce po oslavě svých osmdesátých devátých narozenin.

Jiří Š. Cieslar - Noviny Prahy 2 - prosinec 2016

--------------------------------------------------

Hraběnka z Podskalí II. - Dnes o recesi

Schválně, přeložit slovo recese (nikoli významu ekonomického) do cizího jazyka. V podstatě to není možné a cizinec vám neporozumí. Význam slova recese = uvádění v žert je totiž ryze český výtvor party studentů a pozdějších filmových historiků kolem Vladimíra Bora a Myrtila Frídy.

Se samotným názvem prý přišel právě Vladimír Bor někdy ve třicátých letech, poté, co mladík z obchodnické rodiny Quido Vrkoč o školní komisi pronesl, že je v recesi, čímž bylo míněno, že se dostal do úzkých, že je zdeptán, pokořen, celkově zničen. Skupina stejně naladěných studentů z Borova okruhu si pak začala říkat recesisté, přičemž těmi duševně zdeptanými a zmatenými měly být oběti jejich žertů. A tak se taky stalo. Nezbední studenti organizovali nesmyslné akce a happeningy, kterými uváděli veřejnost „v recesi“. Například si jeden z nich v pražské tramvaji telefonním sluchátkem objednal kávu, na příští stanici nastoupil číšník s podnosem, „host“ kávu vypil, zaplatil a číšník na další stanici vystoupil. Z hnutí recesistů postupně vznikla organizace s pevnými stanovami a čtyřmi hodnostními třídami členství, zvanými pagoda. Na konci třicátých let vydali román Cesta do Bodele, pod jménem autora Pankrác Perla, přičemž jako překladatel z perštiny do češtiny a naopak byl uveden Dr. Klavír. Kult Pankráce Perly p ak v klubu pokračoval, v Tusarově ulici č. 29 členové umístili pamětní desku s textem „V tomto domě nežil ani nezemřel Pankrác Perla, zakladatel Recesse. Stále sněží!“. Humor členy nepřešel ani za protektorátu, recesisté například zareagovali na výzvu ministra Emanuela Moravce k iniciativní pomoci Říši a v dopise podepsaném Spolek přátel Říše Kolabora navrhovali úsporná opatření - zrušení pobočných ptačích budek nebo redukci počtu fotbalistů v jednom mužstvu na sedm… A proč se o Klubu přátel recese Hraběnka zmiňuje? Právě jeden z hlavních členů, filmový historik, „filmotékář“ a spoluzakladatel Národního filmového archivu Myrtil Frída (1919 – 1978) celý život prožil v Podskalí, v Trojické ulici. V srpnu 1968 se po emigraci Bohumila Brejchy stal vedoucím Filmového archivu, následná „normalizace“ jej z Filmotéky vyhnala a po zbylý čas tam směl docházet jen sporadicky. Do historie srpnových událostí se zapsal právě jako filmotékář, když v archívu ukryl nespočet ve své době zakázaných filmů a dobových dokumentů jako například dokument Jaromíra Kalisty natáčený ve dnech okupace, zpracovaný a objevený nedávno Evaldem Schormem s názvem Zmatek. Kotouče s tímto dokumentem Frída ukryl ve Štěchovicích na Hradištsku pod názvem Dožínky 1951 a popsal je jako zmatečný materiál. Stejně tak se mu podařilo zachránit unikátní filmové záběry Stanislava Miloty z dění v Praze po smrti Jana Palacha. Tento dokument později nazvaný Jan 69 byl objeven až v roce 2002. Recesistickou průpravu z mládí uplatnil i při jedné z normalizačních prověrek, když na otázku "Jaký byl Váš vztah k Sovětskému svazu před rokem 1968 a jaký po tomto roce", napsal: „stále nezměněn.“ O komunistické straně pak prohlašoval, že je stranou všech slušných lidí… Zaujetí pro věc, erudice a pracovitost. Tak by se snad dal při troše nadsázky shrnout Frídův vztah k filmovému umění. Patřil ještě k těm, pro které filmová historiografie byla klíčem k uchopení filmu; znal každý film a dokázal z paměti vyjmenovat režiséra, herce i rok vzniku a snad znal i jméno každého švenka daného filmu. Zejména se věnoval českému němému filmu a spolu s dr. J.S. Kolárem vydal Historii československého němého filmu 1898 až 1930. Psal o americkém filmu, groteskách, konverzačních komediích i muzikálech. Jeho největším oblíbencem, vedle bratří Marxů, Bustera Keatona, Harolda Lloyda a Shirley Templeové, byl samozřejmě slavný americký herec a tanečník, Fred Astaire. Jeho snem bylo se s Astairem setkat a málem se to i povedlo. Když byl ale pozván rakouským filmovým archivem, kde předtím pomáhal sehnat a katalogizovat Astairovy filmy, na poslední chvíli mu byla komunistickým režimem odejmuta výjezdní doložka. Mezi pokračovatele recesistů jsou řazeni i Cimrmani. Sám Frída vystupuje ve filmu Stopa vede do Liptákova (1969) společně se Zdeňkem Svěrákem, kde „prokazuje“, že vynálezcem filmu nebyli bratři Lumiérové, ale právě sám slovutný Jára Cimrman… Hraběnka z Podskalí si tak vytyčila druhý úkol, vedle filmové přehlídky o filmech z Podskalí, bude usilovat o zřízení pamětní desky Myrtilu Frídovi v Trojické ulici, po vzoru pamětní desky Pankráce Perly.

Jiří Š. Cieslar - Noviny Prahy 2 - říjen 2016

--------------------------------------------------

Hraběnka z Podskalí I. - Dnes o filmu

Asi každý obyvatel Prahy 2 alespoň letmo zná historii malé „čtvrti“ pod Vyšehradskou skálou, pražského Podskalí. Ze svého času oblíbeného televizního pořadu Tajemství ztraceného času známe záběry vorařů převážejících po Vltavě dřevo, dělníků, kteří nakládají ledové kry či těží písek ze dna Vltavy. Dnes tyto již zašlé časy v Podskalí pamatuje především původní Podskalská celnice na Výtoni, kde se vytínalo určité množství dřeva z přepravy, tedy platilo „clo“.

V této nové pravidelné rubrice s názvem „Hraběnka z Podskalí“ (proč tento název, dočtete se záhy) Vám budeme přinášet méně známé, ale doufáme, že zajímavé informace z historie a současnosti pražského Podskalí. Dnes na téma „Pražské Podskalí ve filmu“, protože tyto snímky právě zašlou slávu Podskalí zaznamenaly. Hned čtyři filmy z historie československé kinematografie se v Podskalí odehrávají. První dva němé snímky jsou dnes již pozapomenuté. Prvním je Děvče z Podskalí (1922) v režii Václava Bínovce. Hlavní roli ztvárnila svého času nejznámější česká herečka němých filmů Suzanne Marwille (vlastním jménem Marta Schöllerová, pozdější manželka slavného českého režiséra Martina Friče). V naivním tragickém příběhu se patnáctiletá dcera voraře Pepča zamiluje do nezvedeného kolotočáře a po krachu nerozvážné lásky je odvržena rodiči a končí svůj život skokem ze stavebního lešení. Na pozadí děje je zachycen obraz pozvolna mizejícího Podskalí s jeho zákoutími i uličkami. Film je občas k vidění v kině Filmového archivu Ponrepo v Bartolomějské ulici. Druhým snímkem dalšího slavného režiséra Karla Lamače je Hraběnka z Podskalí (1925). Prvorepubliková star Anny Ondráková se přes překážky osudu stane chotí šlechtice, byť jejím otcem byl Podskalský hostinský a penězokazec. Bohužel, Hraběnku z Podskalí dnes již neuvidíte, všechny filmové kopie jsou dnes považovány za ztracené. Ale můžete se na obrázku podívat na zřejmě jedinou dochovanou pozvánku na obnovenou premiéru snímku z roku 1926. A protože staré Podskalí již prakticky neexistuje, stejně tak jako film Hraběnka, rozhodli jsme se celou rubriku pojmenovat právě po tomto snímku, jako připomenutí časů minulých. Již méně povedený Poslední Podskalák (1940) režiséra Jana Svitáka nás zavede do prostředí podskalské dřevařské firmy pana Čermáka, který ze svého domu vykáže nepovedeného syna, jenž je nucen po smrti své snachy sám vychovávat vnuka. I v tomto snímku jsou obyvatelé Podskalí zaznamenáni jako svérázné, rázovité figurky. Posledním „podskalským“ snímkem pak je Plavecký mariáš (1952). Tento době poplatný budovatelský film Václava Wassermana v hlavních rolích s Jiřím Plachým a Janem Marvanem dokumentuje právě dnes již zapomenuté řemeslo – vorařství, s kterým je historie Podskalí neodbytně spjata. Držte Hraběnce palce, příští rok, pokud se vše podaří, v Podskalí nejen pro Podskaláky tři dochované snímky představí v rámci malé filmové přehlídky.

Jiří Š. Cieslar - Noviny Prahy 2 - srpen 2016